Hrad Okoř byl od středověku opředen pověstmi a ústním podáním. Romantická izolovanost zříceniny v údolí Zákolanského potoka, temné sklepení a příběhy spjaté s jeho pánem Sukorádem živily fantazii místních po staletí. Jednou z nejtrvalejších legend je příběh o nešťastné Julianě a odvážném Vnislavovi — příběh věznění, lásky, osvobození a vraždy, jenž se dochoval v podobě kramářské písně.
Příběh se odehrává na hradě Okoři, kde přebývá mocný a obávaný rytíř jménem Sukorád — pán, jenž se toulal po lupu a nebyl nikomu milý. Jeho dcera Juliana je líčena jako dívka výjimečné krásy, přirovnávaná k rannímu slunci: kdo ji jen spatřil, ten láskou vzplanul a pak zbledl. Otec ji žárlivě střeží; Juliana je de facto vězeňkyní ve vlastním hradě, nikdo k ní nemá přístup.
Jednoho rána Juliana sedí u mřížovaného okna a zahledí se do lučin pod hradem. Po pěšině kráčí mladý muž. Pohne se v ní touha a ve zvolání plném beznaděje mu vyznává city: přeje si křídla, aby mohla letět k němu dolů, stát u splavu, hrát si s jeho kadeřemi — a pak se vrátit. Dobře ví, že jinak tu bude sedět až do smrti.
Mladík — Vnislav, syn místního mlynáře — se zastaví, vyslechne dívčin hlas a jedná okamžitě. Za časného rána vypáčí mříže a dříve, než se stráž vzpamatuje, Julianu uchvátí a prchne s ní do hor a lesů.
Sukorád se okamžitě vydá v pogon. Ku poledni dostihuje pár na koních — a v dramatické konfrontaci vystřelí. Padá první rána, krev se leje, padá druhá. Vrah se směje. Zabije oba milence a odejde do tmavého lesa. Pokoje tam ale nenajde: přemožen výčitkami svědomí, oba pochová vlastníma rukama.
Příběh nekončí vraždou. Sukorád — zasažen tím, co spáchal — prodá hrad i statky, celé své jmění rozdá chudým a odejde žít jako poustevník ve smutku, aby se kál ze svých skutků. Je to příběh otcovské tyranie, marné touhy po svobodě, lásky zrozené z jednoho pohledu přes mříže — a nakonec i příběh o trestu svědomí, který nepotřebuje vnějšího soudce.
Kramářské písně (též „špalíčkové" nebo „jarmarečné") byly středověká a raně novověká forma populárního zpravodajství a zábavy. Tiskovaly se na levné listy papíru s hrubými dřevořezy a prodávaly na trzích — šlo o jakési „bulvární noviny" v melodické podobě. Zpívaly se na jednoduchý nápěv a kombinovaly sensaci (vražda, únos, tragická láska) s morálním poučením.
Pověst o Julianě a Vnislavovi je s Okoří spjata přinejmenším od 19. století a patří k základnímu „mytologickému vybavení" hradu — podobně jako legendy o ukrytých pokladech, tajných chodbách či přízracích, které se k ruinám romantické éry pojily jako přirozená součást jejich kouzla.
Ilustrovaný přepis písně v podobě devítidílného komiksu zachycujícího scény úniku, honby a tragického konce vytvořila v roce 2026 Zdeňka Pupcsiková (Šebková).